Zážitkový víkend v Terezíně

20. 03. 2015

Pobyt proběhl od pátku 20. března do neděle 22. března 2015 v bývalém ghettu Terezín nedaleko Litoměřic.

O tento nevšední zážitek začal bojovat náš tým „Jesenice boys“ (Roman Jaroš, Petr Jaroš, Honza Sejpka) už koncem listopadu 2014, kdy jsme v Praze získali na vyhlášení prvního kola soutěže

„Převezměte terezínskou štafetu“

skvělé 2. místo. Zároveň jsme obdrželi zadání 2. kola, které mělo o účastnících zážitkového víkendu definitivně rozhodnout.

Před vánočními prázdninami jsme si rozdělili úkoly. Pracovali jsme na našem erbu, časopisu a na reportáži o diskriminaci v současné době. Časopis jsme nemohli nazvat jinak než Jesenicek; jiný název nám nepřipadal vhodný. Kvůli časopisu „oprášila“ paní učitelka Hrůzová doma psací stroj a naše příspěvky přepisovala (psací stroj jsme zvolili záměrně, abychom se co nejvíce přiblížili době, kdy dětské časopisy v Terezíně vycházely).

Největším problémem pro nás byla reportáž o diskriminaci, ale v tomto případě nám pomohla paní ředitelka Vopatová, která navrhla rasistický útok v nedalekých Krtech, k němuž došlo v roce 2012. S technickou částí přípravy reportáže nám pomohl pan učitel Koníř, který nás do Krt svezl a reportáž natočil. Pak jsme reportáž přepsali, vše odeslali a netrpělivě čekali na odpověď.

19. února 2015 mi přišel e-mail s oznámením, že jsme byli vybráni jako účastníci zážitkového víkendu v Terezíně, a tak jsem hned druhý den, po dohodě s Honzou Sejpkou a paní učitelkou Hrůzovou, odepsal a potvrdil naši účast. Několik dní poté přišel další e-mail s dalšími podrobnostmi. Jenže týden před odjezdem se vyskytla komplikace s Honzou, protože s námi do Terezína nemohl jet. Tento problém však pořadatelé pochopili. Byli jsme rádi, že do Terezína jedeme, i když jenom dva (Roman a Petr Jarošovi) a paní učitelka Petra Hrůzová.

V pátek 20. března jsme měli sraz ve čtvrt na jednu na vlakovém nádraží v Jesenici. Naštěstí vlak neměl zpoždění, a tak jsme mohli už za deset minut poté odjíždět do Rakovníka, kde nás čekal přestup do rychlíku ve směru Praha - Masarykovo nádraží.

Do Prahy jsme přijeli ve 14:52. Měli jsme více než hodinovou časovou rezervu, a tak jsme odložili batohy se spacáky na lavičku, kterou vždy někdo z nás hlídal, a ostatní se procházeli po nádraží a hledali ostatní soutěžící, kteří byli stejně jako my označeni „plackou“ se znakem domova 7 „Nešarim“. Zhruba po půl hodině nás našel jeden z pořadatelů a my se s ním odebrali k nástupišti číslo 7. Zde nám přidělili pomocníka z Gymnázia Přírodní škola Praha, který se jmenoval Kryštof. Po dobu zbývající do odjezdu vlaku do Bohušovic nám pokládal různé otázky, například odkud jsme přicestovali, jak se nám líbilo zadání druhého kola soutěže a tak podobně.

Dvacet minut před odjezdem vlaku jsme byli svoláni k upřesnění informací týkajících se následující jízdy a byla nám, stejně jako Židům za protektorátu Čechy a Morava, přidělena transportní čísla (já měl Ez 599).

Následně nastal při nastupování do vlaku hrozný zmatek, i když jsme měli rezervován celý vagón. Ve vlaku jsme dostali pracovní listy na cestu, kde bylo úkolem například vyhledat chyby v obrázku, vyplnit kvíz z terezínského časopisu a opravit chyby v textu. Po hodině jízdy jsme, opět ve zmatku, vystupovali na nádraží v Bohušovicích nad Ohří (zde vystupovali Židé z transportů do Terezína). Tady se konal první apel (= nástup), spojený s odevzdáváním jídla přivezeného na společný stůl (pokrmy měly být připraveny podle receptu z doby protektorátu; nám s tím pomohla babička).

Nyní jsme se vydali pěšky na asi tříkilometrovou cestu z Bohušovic do Terezína. Šli jsme, i se všemi zavazadly, stejnou cestou jako kdysi Židé. Pomalu se stmívalo a my kolem 19. hodiny dorazili na valy u města, kde jsme mlčky vyslechli básničku od bývalého vězně Hanuše Hachenburga (zemřel v Osvětimi). Po další chvíli chůze jsme došli, zcela vyčerpáni, k bráně Terezína. Do místní základní školy, kde jsme měli být ubytováni, to však bylo přes celé město. K cíli jsme dorazili po další půl hodině pochodu.

Ve vestibulu školy jsme obdrželi další pokyny - kde jsou třídy na spaní, WC, sprchy a jídelna. Potom jsme se šli ubytovat a hned poté se dostavili na večeři. K jídlu bylo to, co kdo přivezl. My jsme měli připraveny ořechové buchty, ostatní nabídli bábovky, vánočky, bublaniny…

Po večeři následovalo představování týmů (plus ukázka přivezeného předmětu z doby protektorátu a živého obrazu). My jsme přivezli dobové potravinové lístky na chléb a složenku s dvojjazyčnými údaji (za tyto zapůjčené věci moc děkujeme panu učiteli Knappovi); jako živý obraz jsme předvedli stromy, jež se kývají ve větru - to mělo znamenat, že Jesenice leží v lesích. Po tomto úvodu nás organizátoři rozdělili do jedenácti týmů, ve kterých jsme měli v dalších dnech pracovat. Pak následoval zpěv při kytaře. Nemohli jsme začít jinak než terezínskou hymnou. Vydrželo nám to až do 22:00, kdy byla večerka.

Sobota začala budíčkem v 7:30. Nebyl to však klasický budíček, místo hodin nás vzbudila hudba a křik „stráží.“ Uplynula krátká doba na hygienu a následoval rychlý apel ve vestibulu. Po nových týmech jsme vstupovali do jídelny, přičemž jsme se museli hlásit svými čísly (stejně jako Židé za protektorátu). K snídani byla šunka, plátkový a tavený sýr, máslo a pečivo (v porovnání se stravou v ghettu obrovský luxus).

Po jídle přišel další apel, při kterém jsme byli seznámeni s příštím programem - aktivitou ve městě.

Chvíli trvalo, než jsme došli do centra města - na náměstí, kde nám byla vysvětlena pravidla akční hry nazvané „toulky Terezínem“. Obdrželi jsme mapu Terezína s jednadvaceti zakreslenými stanovišti, dále kopie dobových peněz (marky, protektorátní koruny a bezcenné ghetto peníze), hašlerky, nezbytný pracovní list, pravidla hry a rozpis stanovišť. Na mapě byla také zakreslena zakázaná území. Pokud bychom na ně vešli, čekal nás trest (mohli jsme uplácet penězi a hašlerkami, nebo jsme museli splnit zadaný úkol). Po městě chodil jeden příslušník SS (černá páska; museli jsme mluvit německy), české četnictvo (rudá páska; mohli jsme mluvit česky), členové ghettowache (hnědá páska; příslušníci prvního transportu do Terezína) a pomocníci (žlutá páska), kteří nám pomáhali odlákat esesáka a četníky nebo nám pomáhali číst úkoly na chodnících (jako Židé jsme nesměli na chodníky vstoupit). Mluvili však pouze cizími jazyky - rusky, polsky, německy nebo francouzsky, takže to bylo dost náročné. Na tuto aktivitu jsme měli přibližně tři hodiny. Na různých stanovištích byly vždy tři úkoly: 1. porozumění textu; 2. historická otázka; 3. zjistit něco kolem nás. Sraz jsme měli ve 12 hodin na náměstí, odkud nás čekala cesta zpět do školy na oběd. Tentokrát nás pohostili bramboračkou a kuřecím masem s omáčkou a rýží.

Po krátkém odpočinku jsme zamířili opět do města, tentokrát za pamětníky. Setkali jsme se s nimi u Hamburských kasáren, kde nám hlavní organizátor – pan ředitel ze zmíněného pražského gymnázia – oba ctihodné pány představil. Jeden se jmenoval Hanuš (přezdívka Extra buřt) a druhý Erich Spitz (Špulka), kterého pan Hanuš kamarádsky oslovoval Eríšku. S pamětníky jsme pak absolvovali zajímavou prohlídku bývalého ghetta, kterou oba pánové obohatili osobními vzpomínkami vážícími se k navštíveným místům.

Procházka městem končila v dnešním Muzeu ghetta (dříve heim L 417, kde pan Hanuš a pan Erich strávili tři roky). Zde jsme zašli do bývalé tělocvičny - dnes kina. Zhlédli jsme tu krátké reportáže ostatních soutěžních týmů a poté následovala společná beseda s pamětníky. Nakonec se týmy oběma pánům představily (název týmu, odkud jsou, co dělali v druhém kole soutěže atd.). My jsme vzácným hostům popsali náš časopis a jednu kopii jim darovali. Moc se jim líbil a velmi nám děkovali. Program uzavřely písničky z terezínského ghetta, které si s námi pamětníci rádi zazpívali. Pořídili jsme také pár fotografií, při čemž pan Spitz žertoval, jestli fotograf neudělal selfie.

Když setkání s pamětníky skončilo, vrátili jsme se do školy na večeři. Dostali jsme opět sýry, šunku, máslo, pečivo a čaj. Potom přišla ke slovu hra Riskuj. Výběr témat byl dost široký (před válkou, válka, Nešarim, Terezín, po válce, dějiny v obrazech a dějiny v datech). Hra byla velmi zajímavá, jen bych měl připomínku, že téma Lidic bylo do tematického okruhu „před válkou“ zařazeno chybně.  

Po vyhodnocení soutěže začal noční program. Naším úkolem bylo dojít ve svých týmech podle svíček na určité místo - do chodeb pod terezínskými valy, kde jsme si četli básničky, které vznikly v terezínském ghettu, vyhlazovacích a koncentračních táborech. Mně se nejvíce líbily básně od Josefa Čapka.  

Když jsme si dílka pročetli, měli jsme za úkol napsat podobnou báseň. Kolem půl desáté jsme se pak vydali na průzkum dalších chodeb. Než nastal čas návratu, zazpívali jsme si ještě několik písniček.

Neděle začala jako den předtím, a to budíčkem v 7:30. Následoval apel a pochod na snídani. Jídlo bylo stejné jako minule, ale dopolední program se změnil.

Prvním naším cílem byla prohlídka Muzea ghetta. Poté jsme si zahráli hru, kterou si děti v terezínském ghettu oblíbily - dobývání Magdeburských kasáren. Byli jsme rozděleni na dva týmy - první kasárna chránil, druhý je dobýval. Hru vystřídala prohlídka expozice v kasárnách (k vidění například replika pokoje, kde spali dospělí Židé) a zhlédnutí výstavy prací terezínských vězňů - umělců. Okolo poledne se pak všichni odebrali na oběd do školy (květáková polévka, buchtičky se šodó).

Odpoledne proběhlo vyhlášení výsledků víkendových her a druhého kola soutěže „Převezměte terezínskou štafetu“ (obsadili jsme dobré 11. místo z 30 týmů). Nakonec jsme si opět zazpívali několik písniček. 

Víkendový program se chýlil ke svému konci. Obtěžkáni zavazadly jsme vyrazili na zpáteční cestu na vlak do Bohušovic. Stihli jsme ještě zapálit svíčky na památku obětem holocaustu, zazpívali si pár písní a prohlédli si místní krematorium a židovský hřbitov.

Vlak z Bohušovic vyjel krátce po patnácté hodině. V Praze nás však stihla nemilá událost: ujel nám těsně spoj do Rakovníka, což znamenalo hodinové zdržení. Po přestupu na kladenském nádraží na nás v Rakovníku naštěstí čekal bratr paní učitelky Hrůzové, který nás svezl do Jesenice. Plni dojmů a zážitků jsme dorazili domů krátce po půl deváté.

Osobně hodnotím tento víkend jako velmi zdařilý a doporučoval bych ho prožít všem, kteří si myslí, že si Židé v terezínském ghettu užívali jako na rekreaci. Život v ghettu nebyl vůbec jednoduchý (příděly, ubytování, nemoci), přesto měl jeden klad - kamarádství mezi dětmi.

Napsal Roman Jaroš, IX. třída

DODATEK

Do Terezína jsme odjeli s velkým očekáváním a patřičně natěšeni. Celý víkend byl zaměřen na prožitek, proto se organizátoři (pražské Gymnázium Přírodní škola ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze a Památníkem Terezín) snažili co nejvíce přiblížit podmínkám, které v terezínském ghettu tehdy panovaly. Děti místo jmen obdržely transportní čísla, byly ubytovány ve větších kolektivech, strava nebyla příliš pestrá, několikrát denně probíhaly apely, bylo nutné podřídit se nejrůznějším zákazům a omezením atd. Po třech dnech pobytu jsme si tak ještě více uvědomili, jak těžký život tehdy Židé měli a k čemu mohou vést rasismus a xenofobie. Události spojené s holo-caustem je zapotřebí neustále připomínat, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo.

Pro mě byly největším zážitkem komentovaná prohlídka bývalého ghetta a následná beseda s pamětníky, kteří prožili v terezínském heimu L 417 tři roky. Nejenže kvůli nám i přes svůj vysoký věk vážili cestu z Francie a Švýcarska, ale navzdory strašlivým zážitkům z dětství sršeli vitalitou a vtipem. Nikdy nezapomenu na slova vděčnosti a slzy v očích, když nám děkovali za časopis, který jsme podle vzoru terezínského časopisu Rim-rim-rim vytvořili a jehož výtisk jsme oběma pánům s úctou předali.

Sice jsme ve druhém kole soutěže nevyhráli, ale pocit, že jsme „Špulkovi“ a „Extra buřtovi“ udělali obrovskou radost a že si domů odváželi náš časopis, jako by vlastnili poklad, nemůže nic nahradit.

Mgr. Petra Hrůzová

Zážitkový víkend v Terezíně